SPIKALY

Hrádek v Památkách archeologických

z roku 1865 dle prof. Františka Beneše

Východně od Sudoměře jest podlouhlý ostroh „Zadní Hrádek“ řečený, ke katastrální obci Sudoměřské náležející. Toto místo znamenité bývalo bydlištěm slovanských praobyvatel této krajiny. Příroda sama mohutným skalnatým okrajem poskytovala místu bezpečnosti; valů a příkopů nebylo zapotřebí leda kolů, zásek, srubů neb stěn na místech přístupnějších. Severní část této dlouhé plochy souvisí se Sudoměří, dělíc široké údolí na dvě rokle (Porovnej plán a pohled na Hrádek obr. 11 a 12). Útvar pískovcový s pásmem vodorovných slují, 7 a 8 sáhů vysokých, obkličuje kolmé svahy ostrohu ze všech stran; povrch kryje chudá role, východní svah smrčina. Katastrální mapa jmenuje místo „Vápené pece“ (poněvadž se tu vápno pálilo). Tyto vápené pece dle přirozené polohy spíše by „Přední Hrádek“ slouti měly. Plocha má 2364°  objemu, největší délky 1000°, šířky 200, někde 100 i 65°, povrchu 76 jiter 2384 čtvr.° (=21,56 ha), jižně končí se povrch pahrbkem na způsob sedla, na jehož temeni skalisko 1° a 1° ¼° vysoké, 15° dlouhé, 2 až 3° široké spočívá. Okolí pahrbku obsahuje 7 jiter 1220 čtvr.° (= 1,98 ha) a stalo se příčinou nejzajímavějšího bádání archeologického. Blíže šedivého skaliska a temene zarovnaného zdiva se kuželovitý dosti příkrý pahrbek, jehož severní spád s prastarým valem, nyní zarovnaným spojen byl, kterýžto val Zadní Hrádek od ostatní planiny odděloval.

Ode vsi jde polní cesta „Na Guberně“ zvaná, rolemi (mezi nimiž Hlivice) do Spikal a Katusicím do Bělé. Název Guberna mladší generaci již nepovědomým se stává. 265° severně od našeho skaliska mezi poli vypínají se asi 4 – 5´ vysoký valy, které r. 1850 ještě 2° výšky měly. Toto místo jako jiná místa v Čechách zve se „Na Šancích“. Valy ty založeny jsou rovným směrem od severozápadu k jihovýchodu, na způsob obdélníku, jehož jedna strana jest 60° dlouhá, druhá pak strana délky otevřená po 16° pravidelné oddělení mající. Z pravidelností těch oddělení poznáváme, že byly baterií za sedmileté války, v níž krajina mezi Boleslaví a Mělníkem od Prušáků a Rakušáků velmi sužovaná byla. Kouli dělovou, snad odtud vystřelenou viděti lze. Nedaleko od těchto „ Šancí“ nalezl můj mladý vůdce přeslen skleněný, přeslen z pálené hlíny a několik stříbrných penízků z 18. Století. 55° dále jest „Kaliště“ (číslo parcelní 513), v němž se hromadí voda dešťová, protože v této vysoké pramenů není. Odtud 220° severněji pokrývá borek místo nyní, „na Zámkách“ zvané. Polní parcely č. 514 (p. Štros) a 409 (p. Vidner), které ještě za Krolmusova pobytu v této krajině pustinou byly, nyní majitel urovnává a vzdělává a jest pověst, že odtud k vystavění věže na Skalsku kamení voženo bylo.

Sestoupivše z výšiny do blízkého údolí a předevše pěšinu od Kováně k Sudoměři vedoucí, dostaneme se ke skupení skal, jemuž „Zkamenělý slouha a pes“ říkají. Je to silně vyčnívající skála, pod kterou se děti rády ukrývají oheň dělajíce. Z vnitřní plochy běložlutého pískovce vyčnívají vypuklé pecky, nikoli zkameněliny, nýbrž nepravidelné různotvaré kamene, které při usazování se útvaru pískovcového k měkčímu kamení se přimísily. Mimo pověst od Krolmusa vypsanou nic jiného o skále té známé není. U samé Sudoměře jest v témž skalnatém okruží veliký balvan, kde kočující cikáni se skrývají, a proto se tomu místu „cikánská kůlna“ říká.

Odtud jde příkrá stezka do staré a výstavné vsi Sudoměři, mající 37 čísel domovních a 227 obyvatelů. Kostel filiální vísce této velmi sluší. Vlevo jest vydatný lom z něhož strmá sráz do údolí se níží, souvisejíc s „Markovou roklí“ v níž mnoho rozdrobeného kamení viděti jest. Na této srázy nedávno býval balvan „Kazatelnou“ zvaný a hřibu podobný: na užším spodku ležel kámen širší, k němuž po kamenných schůdkách jíti se mohlo. Svévolná chasa srazila důležitý tento památník a všelikou stopu po něm zničila. Že kámen ten tak snadno sraziti se dal, z toho souditi lze, že kámen na místo své k vykonávání pohanských obřadů rukou lidskou položen byl. Mimo místa právě dotčená povšimnutí zasluhuje i „ Hradiště“ blíže Kadlína, které nynější majitel skoro se zemí srovnati dal. Nalezly se na tom místě: klín, kamenná dlátka, bronzové kroužky aj. Ale všechny ty věci roznešeny a zničeny byly. Zbylo na poli několik tisíc rozdrobených střepů, které starodávnou památnost toho místa naznačuje.

Než vraťme se opět k Zadnímu Hrádku, místu velepamátnému, jež jsem prozkoumal a probádal s největší pilností a bedlivostí. Šedé skály přirozenou povahou svou vábí k sobě cizince, který navštíviv příjemná údolí na této pusté planině něco zajímavého najiti touží. Pozorujíce pak Hrádek co archeologové musíme považovati a připustiti, že Hrádek tento náležel k hrádkům středověkým, kterých jest dle součtu páně Sedláčkova (nepočítajíc tvrzi a zámků) posud 465, a nichž z listin zprávy nemáme.

Pozorujeme-li širou plochu, která s planinou Sudoměřskou rolemi „Vápené pece“ nazvanými souvisí, nenalezneme ani stopy ohrad, které by nám naznačovaly obydlí pradávných obyvatelů této krajiny. Vždyť příroda na toto místo sama všechno a urovnala tak, že tu ruka lidská po ničem nemusila se sháněti, čeho jinde k strategické bezpečnosti třeba. Toliko svatyně veliké někdy obce byla tak upevněna, že kultura novověká, valy a příkopy, mrtviště (žertviště) a skálu ještě zničiti nedovedla, ačkoli pluh a rýč místu tomu dosti se již přiblížily. Názvu „Obětní skála“, který teprv Krolmus, ač právem skalisku tomu dal, nenajdeš ani na katastrálních mapách, ani jej neuslyšíš mezi lidem.

Zde měli praobyvatelé krajiny, temnými pralesy pokryté, božiště; tu pochovávali mrtvé, pálili oběti bohům; tu snad i skrývali společně své jmění. V mysli se v šedou minulost, prohlídni krajinu, v jejímž pozadí vyniká vysoký Bezděz, krajinu bohatou půvaby přírody, tehdáž pokrytou tmavými lesy, a řekni, zdali příroda sama pohanskému obyvateli neukazovala na

„Hrádek“ řkoucí:

„Tam s cesty skála bohóm zmilená:

na jeje vrchu obětuj bohóm,

bohóm svým spásám!“

A nebo slovy Zábojovými:

„Tamo k vrchu pohřebovat mrch,

i dát pokrm bohóvóm,

i tamo bohóm spásám

dát množstvie obětí,

a jim hlásat milých slov

i íim ortužie pobitých vrahóm!“

Skalisko, porostlé vřesem a netřeskem, rozděleno jest dvojí úzkou rukou lidskou vytesanou, 22´´ až 42´´ širokou mezerou, na straně pak jižní a severní pozorujeme stupně do skály vytesané, tam 3, ta 8. Zvláštního povšimnutí zasluhují devatery žlabiny do skály vytesané (viz. Obr.13), které vpravo i vlevo skoro ze středu plochy ku kraji vybíhají. Délky mají 1° - 1° 3´, šířky 12´´, hloubky 6´´; nejjižnější žlabina jest největší, majíc délky 1° 5´, šířky 32´´ - čím hloub ke dnu, tím užší – hloubky 11´´. Skalisko samo jest 15° dlouhé, místy 2° neb 3°, místy 3° 5´ až 5° široké. Za obydlí lidské místo to se nehodilo; nedřevěné lehké stavení k potřebám náboženským dobře tady státi mohlo.

            Trojí věc jest tu pozoru hodná:

1. Že jsou žlabiny od sebe stejně vzdáleny, totiž 1° až 1° 4´

2. Že jsou rovnoběžné

3. Že se netáhnou p o délce skály a úhlů nečiní, jaké nalézáme při jiných bývalých hradních stavbách dřevěných, např. na skalách, kde stávali hradové: Sloup, Jestřebí, Stohánek, Wildthal, Děvín, Karlsfriede, Mojvín, Hradiště u Jakšína atd.

I jinde nalézáme podobná skaliska se žlabinami. Na skále u Jablonce blíže Liberci je patrná kotlina obětní, z níž žlabiny na odtékání krve a posvátné vody vybíhají. – U Jesenice v Žatecku odkryl ctihodný archaelog František Olbrich (dle psaní 14. Ledna t. r.) několik skal, na nichž podobné žlabiny a kotliny posud se spatřují, jako i na skalnatém vrchu u Jetřichovic za Českou Kamenicí a vrchu Dreisesselberku v Šumavě (pozn.25)

Domnění Krolmusovo, že Hrádek byl božištěm, potvrzuje zdařilý popis: „Kleinere Beiträge zu den Alterthümern Böhmens“(překlad: menší příspěvky do starožitností Čech), který nám Rieggerův archiv str.664 poskytuje. Popis ten jest pravdivý a živý, že by i nynějšímu věku ke cti býti mohl. Již tehdáž pravil Riegger, že měly tyto žlabiny stopy ohně, které bychom my spíše způsobu přírody vykládali. Troje valy, o kterých se Riegger zmiňuje, jsou již zarovnány a slabé stopy jich toliko oko nejcvičenější poznati může. Ze všeho patrno, že skalisko toto a okolím patřilo k nejznamenitějším obětnicem, o nichž zprávy máme, a jichž účel náboženský písně rukopisu Králodvorského vícekrát vyznačují. Množství kostí zvířecích, kančích zubů, rozbitých popelnic a nádob obětních, jakož i prsť vypálená na severní mohyle upomínají co tisícileté památky na zbožnou mysl pohanských předků.

Znamenitá zvláštnost tohoto obětiště jest bývalá jeskyně na severní straně pod skaliskem. Která se již sesypala, nyní pak již ani poznaná býti nemůže. Riegger sám lituje, že r. 1792, když tu starožitnosti snadno vydobyti se mohly, v krajině té žádného archeologa nebylo. Majitel tohoto místa tehdáž jistil, že z řečené jeskyně několik celých nádob vydobyl, a je, protože k potřebám domácím nebyly, dětem na hraní dal. Čtyři nádobky roztomilé, bílé, jako křídou? omalované prodal za tvrdý tolar jakémusi Němci.

Wander, kancelista krajského soudu Boleslavského, měl tři způsoby popelnic ze Hrádku. Popelnice ty (obr.14 a, b, c) byly bezuché a tvaru prosťounkého. Jedna byla 1/3´´ tlustá, jen rukou sletěná, a měla na vnějším povrchu mřížkovité pruhy. Hlína byla šedomodrá, nádoba málo pálená, 9´´ průměrná. Druhá nádoba byla na kruhu hrnčířském z pevné rezavé hlíny udělaná, silně pálená leskavě červená, 17´´ průměrná. Třetí, druhé podobná, byla vně bílými kroužky ozdobena, silně pálená a 15´´ průměrná – Tolik o obětní skále.

Léta 1836 viděl Karel Brantl, dozorce nad silnicemi v Dokzích, na straně východní a severní, kde se nyní pole nalézají, kamení při orání snešené, v kterém větší a menší střepy popelnic a velké vyšeptalé hnáty člověčí nalezl. Střepy byly buď velmi hrubé, z hlíny zrnaté, šedé, tloušťky ¼´´, nebo z venčí leštěné a řemeslně dělané, nádoby, z nichž zbyly, velmi byly vypouklé, nahoře asi 20´´ otevřené – byly čárkami rovnoběžnými, některé i ryhami a jamkami ozdobeny (p.26).

Východní okolí Hrádku u skály jest dosti strmé a pro množství kamení orati se nedá. Zde jsem nalezl ještě 22 mohutných 6´ dlouhých, 2´a 3´širokých a 6´´ až 8´´ silných čtverhranných kamenů. Všechny kryly buď kamenné lože, nebo kostry, které v hrobech posud tak ležely, jak do nich někdy položeny byly. Čtyři hroby byly ve skále na jižní straně vytesány a mohou za prázdné jámy býti pokládány podobny jsouce skalním hrobům, objeveným na místě Tellerovy továrny na Horách Kutnách.

Hrobů na Hrádku, odkrytých r. 1858 bylo 25, 18´´ pod prstí; 30´´ pod nimi byla objevena jiná řada hrobů, která pohanům přináleží, ona řada nad nimi do počátků křesťanství náležeti se zdá, jak i zvěčnělý Krolmus za to měl a my jsme často příležitost měli v Hradci Králové, Chrudimi, na Levém Hradci, na Řípu a ve Všerubech tentýž způsob pohřebišť pozorovati. Pod mrtvolami hořejší vrstvy nalezena byla prkna a rozpoltěné krovce – některé i prknem přikryty byly; jiné ohražovaly kameny, do útvaru okolí Skalského nenáležející: 3 až 5 takvých kamenů obkličovala mrtvola, kde pan K. Frost hroby objevil. Dle ústní zprávy byly na Hrádku dvě kostry s tváří k zemi obrácenou, jiné pak s rukama křížem složenýma, konečně r.1862 opět dvě kostry půl lokte pod zemí byly objeveny.

Již před rokem 1792 byly hroby na Hrádku více nebo méně prohrabávány. Riegger zajisté vypravuje, že z těch hrobů celá kostra byla vykopána, při níž byly dvoje ozdoby, jež nálezce židovi v Dolejším Cetně, ten pak Bezenskému faráři Hozlaurovi z Hotlavy prodal, z jehož pozůstalosti potom zmizeli. Vyobrazení jich tuto položené (obr.15) Vykresleno jest dle archívu Rieggerova. Byly ozdoby ty dle archivu Rieggerova z ryzího zlata, záležejíce ze dvou zavěšených kroužků, na nichž řebíkem (sic!) okrasy ve vyobrazení chybující, naznačeny byly. Na spodním menším kroužku připevněn byl penízek, druh to nejstarších posud neurčených mincí. Kalina pochybuje, že by to bývala mince.

O mohyle severní neb vršku nad příkopem myslil Krolmus, že jest asi 12° vysoká, což se s pravdou nesrovnává. Povrch hořejší má 4° šířky a 138° v objemu; na jižní straně je trochu rozkopána, a viděti jest vnitřek záležející ze spálené hlíny, která sem tam plevy, dubové listy, kusy větví aj. co vyprahlé otisky ukazuje. Množství lidských a zvířecích kostí, mezi jinými i zuby ovčí a kančí, kusy jeleních parohův a rohů býčích patrně dokazují, že zde mrtvoly a oběti páleny byly, a že lidé v krajině té přebývavší obojí způsob pohřbů i pálení i pochovávání mrtvol vykonávali, třeba že tomu někteří archeologové věřiti nechtějí.

Na úpatí pahrbku nalezl jsem s mladým pasáčkem Sudoměřským pod travnatou prstí prostý bronzový náramek, vnitř plochý, vně malounko vypouklý, hladký, nejkrásnější platinou pokrytý 2 1/4´´ průměrný. Nedaleko odtud jsme mezi nimi i kousek dna, na němž bylo v kroužku vypuklé křížové znamení.  

Jest to jedno z těch znamení, na něž u nás první pan profesor Wocel upozornil (archaeol. Parallelen II. Sitzingaber. d. k. Akad. d. Wissench; in Wien 1855, str. 169) napočítav 22 takových znamení čili znaků, které se vyskytují  na popelnicích, sebraných v Hradci Králové panem M. Lüssnerem.

Takové křížové vzdělání viděti jest na popelnicích a střepech nalezených u Holešovic, u Hrdel, u Stříbra, Budče, za Strahovskou bránou, u Boušovic, k čemuž sluší přidati podobná znamení panem Lüssnerem v Chrudimi a mnou na Křečhoři nalezená. Ale nesnadno jest pustiti se do vykládání toho znamení, protože pouhé domnění nijak nepostačí. Jest to důkazem, jak důležité jest prozkoumání i naši kerameutiky pohanské. I na tomto dně není znamení vtlačeno, nýbrž jest vyvýšené a bylo jistě způsobeno nástrojem buď dřevěným nebo kovovým, jakých posud v cihelnách užívají (p.27).

Kromě míst již vypsaných podotýkáme ještě tato místní pojmenování: U Stínadla proti Hrádku východní stráň; u Kováně pole Hlivice, pozn. V. Pekaře: spletl se, myslil ke Katusicím a Spikalům od Sudoměře (Hlíva = houba, tedy místo houbami porostlé; porovnej: Hlívojedy; pozn. V. Pekaře: Hlivice od jména Jana Hlivice, který zde měl tvrz v 14. století) a na Zduni, které teprve vysvětliti třeba.

Zbývá ještě rozhodnouti, odkud místa námi vypsaná počátek a původ vzala a který národ na nich do němých rovů kosti své složil. Skalsko co jméno topické vyskytuje v Kouřimsku, z téhož pak kmene pošlo v Čechách pojmenování 58 mi sad; polí, pak luk a lesů mnho-li po skále jest jmenováno, nedá se ani spočítati. Sudoměř po zakladatelovi Sudimíru jméno má, a vyskytuje se podobné pojmenování v Čechách ještě třikrát. Dle tohot, že nejstarší osady v Čechách jménem patronymickým množného čísla naznačeny byly, sluší Skalsko a Sudoměř dle jména pokládáte do druhé doby slovanské kolonisace země České. Skalsko a Sudoměř, ač v starých pamětech a listech se nejmenují, patřívaly k župě někdy Staroboleslavské, později Kamenické, krajině to lesnaté, sousedili se Pšovany (Mělnickem) se strany západní a s Charváty se strany východní (časop. 1859, 189). Hrádek náš byl jistě v krajině té mezi místy nejprvnějším, na mnohých místech vzýváni byli bohové pohanští a páleny jim byly oběti i tehdáž, kdy již na hradě sv. Ludmily Slaviborovny a na Staré Boleslavi veleben byl Hospodin, jehož první vyznavače a mučedníky, Ludmilu (+ 927) a Václava (+ 935 křesťanské obyvatelstvo hned po jich smrti co svaté dědice země České vzývalo. Na Hrádku trvaly též pohřby pohanské, když již pokutami církevními i peněžitými byly stíhány. Třeba kronika Kosmova o Hrádku neb Skalsku se nezmiňovala, svědčí o tom hroby námi vypsané. Nikde proměn není bez přechodu; proto v Čechách i za prvních dob křesťanských dosti dlouho po krajích trvaly zvyky pohanské. Dobře o tom podotkl prof. Wocel v Parallelách archeolog., že způsob pohanského pohřbu nemohl hned býti zrušen, že mravy, zvyky a obyčeje národu nedaly se najednou změniti jako ranou kouzelnou: že tedy, jako dějiny svědčí, na rozličných stranách způsoby pohanské daleko dosahovaly do časů křesťanských.

Starožitnosti na Skalsku a okolo něho nalezené samy zřetelně svědčí, že z posledních dob pohanství v Čechách pocházejí: obsahujiť v sobě kromě mědi a cínu i přísadu zinku, jako jiné věci ze stejné doby pocházející. Hrobů pak tu nalezeno bylo šestero způsobů:

1. sklepení hrobové;  

2. Lože kamenné:       a) s klenbou okrouhlou

                                    b) s přikrytím střechovitým

                                    c) kryté plochými kameny;

3. hroby v zemi vykopané, přiryté deskami kamennými;

4. hroby s popelnicemi, neobsah. Ničeho, co by Keltům neb Markomanů, patřilo – I hroby tedy o slovanském původu svědčí.

Končím pak již rozpravu svou s dobrým svědomím, že jsem na místech těchto všeho sebral a popsal, čeho badateli mohla poskytnouti. Nemyslím, že by nálezy tyto byly posledními: úrodné kraje při Labi, Jizeře, Vltavě a jinde zajisté zachovaly posud mnoho míst památných, které bedlivého bádání zasluhují a bádání to hojně odmění ve prospěch vědy slovanské.

Sepsal Václav Pekař ze Spikal