SPIKALY

Karel Sellner:

Krušina – Jitrava

Na starých mapách generálního štábu jest zakreslena stará cesta vedoucí z Mělníka k Bezdězi, Stráži, údolím Nisy ke Hrádku (Grottau) a do Žitavy. Je označena jménem Alte Menikerstrasse. Na této kdysi velmi významné obchodní stezce spojující střed Čech se Záhvozdím je na okraji rozsáhlého Valdštýnského revíru u Bezděze samota, zvaná Pankrác, na starých mapách označená jménem Krušina-Jitrava. Tam, kde stará mělnická cesta sestupuje do údolí Nisy, je jiná Krušina- Jitrava, přezvaná Pankrácí. Kmotrem tu byl starý chrám někdy sv. Pankracia – dnes posvěcený svaté panně Barboře. Svatyně nestála ve věku XIII., kdy Němec Dietrich s tovaryši svými les rubali a vesnici pro sebe zakládali, ale o sto let později Dietherivilla měla již chrám i plebána. A ještě století dále nezbývalo tu nikoho z německých zakladatelů, byli tu samí Češi. A jméne o Dietherovy vsi se převrhlo v „Jitravu“. *) Farní kostel se připomíná r. 1363. V té době až do r. 1372 držel Jitravu Mikuláš z Kunvaldu, ale již od r. 1394 patřila k hradu Grabštejnu. Asi v polovici 15. století spálena jest vesnice cizinci při vpádech a když vrchnost znovu vyzdvihla stavení, osazovali se tu již jen Němci a to navždy. Za Biberštejnů počala reformace a v Jitravě sídlit lutheránský kněz do r. 1620. V 17. století fara zanikla a připojena byla k Hrádku, ale r. 1772 byla obnovena.

U prvé Krušiny bávala na rozcestí krčma. Ze Staré mělnické cesty odbočovala zde cesta vedoucí do Doks, Jestřebí, Lipé (České Lípy) a údolím Ploučnice k Labi. Z dějin Jestřebí (Habichstein) zjistíme, že hrad a původně i ves s kostelem slul Dlouhá Krušina. Hrad byl postaven na osamělé ohromné skále asi r. 1295 Hynkem Berkou z Dubé, proslaveným rytířem a vůdcem odboje proti Ottovi Braniborskému. V Sedláčově Místopisném slovníku historickém král. Českého je uvedeno: „Krušina, kostel patřící ke hradu Jestřebí. V pozdějších dobách (v 15. stol.) přímo se tak nazývá fara jestřebská u samého hradu stojící a poněvadž není nutné příčiny, proč by se hned od 13. století obě místnosti těsně při sobě stojící různými jmény nazývala, zdá se, Krušina se nazývala někdejší kostel stojící severozápadně od Jestřebí na místě řečeném dnes U pustého kostela“
_______________________________________________________________

*) Dr. J. V. Šimák: Severní Čechy

Známe ještě Krušinu, osadu u Všelis a v dějinách Prahy jest uváděna ves Krušina s kostelem sv. Pankráce, který byl ve 14. století farní. Zde byla svedena r. 1420 bitva Pražanů s vojskem Zikmundovým končící strašnou porážkou královského vojska. Po r. 1624 odevzdán Jesuitům a r. 1648 byl zbořen, aby se v něm neusadili Švédové obléhající Prahu. Kostel byl potom obnoven, ale po zrušení jezuitského řádu r. 1773 byla fara přenesena do Michle, kostel byl r. 1786 zavřen a změněn v prachárnu. R. 1818 byl opět obnoven a r. 1889 byla u něho postavena velká trestnice.

Krušina, Jitrava, Pankrác. Jest to pouhé nahodilé sdružení jmen? Jitrava v údolí Nisy zvaná Dietherivilla, německy Dietrichsdorf v českém překladu má jméno Dětřichov nebo Jetřichov. Nebudu zde rozebírati společný kmen slov Jetřich a Jitrava, ale věnuji více pozornosti staročeskému pojmenování osady: Krušina-Jitrava.

            Obě jména jsou příbuzná svým významem. Krušiti znamená drobiti, lámati. Krušec je částka čili úlomek. Krušná práce je namáhavá, těžká robota. Ze staročeštiny známe výrazy: hrouda se kruší, jsou krušní dnové nebo časové, v zimě ztuhne sníh jako krušec. Slovo krušec znamená všelikou rudu, kterou nutno drobiti a lámati. Krušná sůl nebo krušec soli je sůl kamenná, lámaná. Ještě dnes se říká o přesoleném jídle, že je slané jako krušec. Krušina připomíná svízelnou, těžkou práci prvních osadníků na půdě, kterou museli urvati hvozdu. Mám o této práci jasnou představu, protože jsem viděl, jak se půda kruší a jitří. V kulturních dějinách nalezneme často nesprávný nebo nejasný výklad slova žďár. Žďáření, které předcházelo jitření a krušení půdy, bylo první prací osadníků zakládajících sídliště v lesní divočině.

Viděl jsem žďáření na velkých plochách starých hvozdů v Albánii. Na podzim byl nejprve prosekán les v mezích příští noviny, pokáceny byly slabší kmeny a vyklučeny jako keře. Staré obrovité duby a jiné stromy ohromného objemu byly odsouzeny k smrti žehem. Na jaře vyčkal hospodář teplého počasí a když vyklučené dříví proschlo, bylo při vhodném větru zapáleno. Byl to strašný požár trvající mnoho dní. Nový újezd byl jediná ohromná výheň, jejíž dravé plameny vysoko šlehaly a spálily i kůru lesních velikánů, které stály na žárovišti. Nejbližší déšť uhasil požár a potom byla půda rozryta (zjitřena) primitivním rádlem – hákem taženým spřežením volů nebo krav. Rádlo má pouze jedinou kleč a radlice podoby klínu, pokrytá na konci plechem, půdu pouze rozrývá, ale neobrací. Při každém kroku potahu bylo nutno přesekávati a vytahovati kořeny – práce. Při níž rostly a tvrdly mozoly. S ožehlých posledních Mohykánů pralesa opadala kůra a bílé kmeny stály jako obrovští kostlivci porůznu na zjitřeném žárovišti. Řadu let zvolna trouchnivěly, až je prudká vichřice vyvrátila. Hnijící těla se rozpadla a potom teprve bývalý Žďár podobal se dobrému poli. Viděl jsem několik Žďárů v různých krajích Albánie. Na některém dosud stály sluncem vybělené kmeny, na jiném byly již vichřicí vyvrácené.

  Jitřiti znamená klučiti les a připravovati novinu t. j. novou půdu způsobilou k pěstování hospodářských plodin. Jiterní pole je vyklučený kus lesa, klučenina nebo kopanina. Připomíná tudíž jméno Jitrava původní osazení půdy zarostlé lesem, kde z pokácených kmenů byla roubena první obydlí a okolí bylo vyklučeno, aby získána byla půda k obživě osadníků. I slovo jitro t. j. míra země, újezd, výměra dvou korců, čili tříměr, vzniklo ze slovesa jitřiti. Jitro v metrické míře je 57´54642 arů.

Ze Staročeského pojmenování prací spojených s proměnou lesní divočiny v plodnou půdu poznáváme i jejich postup. Nejprve se prales klučil t. j. vysekával se křovinatý podrost a slabší kmeny. Tak vznikly klučky, jichž jména ozývají se dnes v jménech obcí Kluček, Klučenice, Klučenina, Klučice, Klučovice, Klučov a Kluky, i ve jménech některých poloh. U Březovic jsou dvě polohy zvané Kluček nebo Na klučku. Po klučení následovalo ´žďáření, t. j. vypálení části lesa. Upomínkou na tuto práci prvních osadníků lesních pustin jsou obce Žďár, Žďárce, Žďárek, Žděřec, Ždírec, Ždírovnice, Žár, Žárovice, Žárovná. Takových místních jmen je v Čechách více než čtyřicet. Třetí prací bylo jitření a krušení. Půda musela býti překopána a nakypřena. Vlhká lesní půda žárem ztvrdla a bylo nutno ji rozbíjeti, lámati a drobiti.

Krušina – Rhammus frangula – je jméno keře známého z podrostu našich lesů. Od porostů krušinových dostaly snad jméno některé naše krušiny, jako jsou místní jména Březina, Bučina, Doubrava, Dubina, Jedlina, Jivina, Lipina, Olšina a Smrčina, odvozená z rozsáhlejších porostů téhož druhu stromů listnatých nebo jehličnatých. Obě naše Krušiny-Jitravy ležící na severním i jižním okraji rozsáhlého pomezního hvozdu usazovali se první kolonisté, na jižním z kmene Pšovanů, na severním příslušníci velkého národa Srbů. Tam sídlili Nišané v údolí Nisy, Glomači, Lubušané (město Lubij – Löbau), Golešané a Lužičané, v nynějším Žitavsku i Lemuzi, jejichž knížecím sídlem býval Grod – Hrádek, dnes Grottau. Spojení jmen Krušina-Jitrava prozrazuje jejich původ a jitření půdy dosud neobydlené.

Zmínil jsem se již o cestě, která odbočovala ze Staré mělnické cesty u Krušiny-Jitravy. Vedla z nymburské cesty od Luštěnic ke Strašnovu (zde tvrziště skryté v lesích a obklopené vodou), do Zámostí a údolím Vojetínky (Strenického potoka) k Cetnu, kde vystupovala debří na pláň a vedla dále ke Katusicům a Březovicům. Tato ves pradávného původu prokázaného archeologickými nálezy má jméno po březovém porostu a je uváděná i německým jménem Zolldorf. Tam , kde cesta vstupovala do vsi, byla odedávna zájezdní hospoda a u ní závory – šraňky. Dosud se tu říká „Na šraňku“. Zde dle starých svědectví se platilo clo a tak vzniklo německé jméno vsi. Stará cesta vedla z Březovic k vyvřelému kopci Komošínu, před ním zatáčela se k severozápadu a mířila ke Krušině-Jitravě. Říká se tu dosud Na staré cestě a je to stará formanská cesta, široká, s několika kolejemi zarostlými dnes travou a křovím. Na Pankráci (Krušině-Jitravě) stojí dnes pouze patrový, ze dřeva roubený dům, zvaný Buschhaus. Býval tu rozlehlý dvůr, v němž proti Buschhausu stála stará formanská hospoda také ze dřeva roubená s hospodářskými staveními. Na protější straně stála u silnice stará kaplička s věžičkou, v níž byl zavěšen zvonek. Byla celá ze dřeva a na lomenici visel obrázek sv. Pankráce. U kapličky počínala rozsáhlá obora, v níž chováni byli daňci a tetřevi pro potěšení urozených Nimrodů, kteří jako hosté hraběte Valdštýna sem přijížděli a přespávali buď v Buschhausu nebo v zámečku Valdštýně (Waldsteinruhe) uprostřed revíru. U ohromného hraničního buku, který tu dosud stojí, byla vrata do obory a vedla od nich cesta k letohrádku Valdštýnu.

Roku 1895 byl můj otec jmenován přednostou stanice Bezdězi. O dvě léta později byl jsem ustanoven definitivním podučitelem v Březovicích. Chodíval jsem vždy v sobotu po vyučování domů a v pondělí časně zrána vracel jsem se do Březovic. Tak jsem poznal samotu Pankrác a chodívaje tu obyčejně sám, vzpomínal jsem na dávno zašlé časy a živě jsem si představoval život na Staré mělnické cestě, když Přemysl Otakar II. Na vrcholu Velkého Bezděze dal stavěti kamenný, nedobytný hrad s vysokou hláskou a gotickou kaplí sličného kamenického díla. Chtěl zde na okraji pomezního hvozdu zbudovati pevnost na ochranu důležité cesty i slavné královské sídlo. Také Malý Bezděz byl opevněn. Slavný železný a zlatý král netušil, že na Bezdězi bude vězněn jeho syn a krásná jeho matka královna Kunhuta. Kolem Krušiny projel v zimní noci na počátku r. 1279 vůz, v němž tiskl se k matce kralevic Václav.

V Podbezdězí vznikl odboj českých pánů proti poručníku Václavovi a správci země Ottovi Braniborskému, vedený slavným rytířem Hynkem Berkou z Dubé, jehož Němci zvali Haimanem z Dubé. Na staré cestě u Krušiny se objevily často výjezdy braniborské posádky z Bezděze, které zajížděly daleko do kraje, aby zásobily královský hrad potravinami. V okolí Bezděze a Vrátenské hory docházelo často k bojům Němců s obávaným pánem z Dubé, který nelítostně hubil loupeživé cizince a dovedl jim vyrvati lup.

Když se Václav II. Vrátil ze zajetí a stal se králem, zajížděl na Bezděz a vysadil ves Podbezděz na město. K zvelebení města přidal 166 lánů pozemků. Na Staré cestě nastal opět čilý obchodní ruch. V době panování Jana Lucemburského usadila se v hlubokých bezdězských lesích a v skalních bludištích rozervaného Podbezdězí nekalá chasa zákeřníků a lapků, kteří ohrožovali bezpečnost staré cesty. Stará pověst vypráví o loupežném rytíři Pancíři, který měl hrádek na Klučku nad rozsáhlými třasovisky, přes něž vedla pevná hať k osamělé mohutné skále, na jejímž vrcholu stával hrádek Myšlín, sídlo jednoho ze šestnácti manů přikázaných službou k hradu Bezdězi. Když Karel IV. Stal se správcem země a stíhal loupežníky, došlo i na Pancíře. Myšlínský man a ozbrojená chasa z Bezděze dobyli hrádek na Klučku a utopili lapky i s Pancířem v konopném brodu. *) Po založení velkého rybníka u Doks zatopeny byly bývalé bažiny vzdutou vodou a Myšlín byl opuštěn. Dnes ční z Máchova jezera osamělý skalnatý ostrůvek zvaný německy Mäuseschloss – Myší hrádek, upomínka na zaniklé jméno hrádku Myšlína. A pověst, jež nezná dávných dějin nynější reservace racků, vypravuje o Pancíři, že utekl z Klučku před záplavou myší na hrádek, ale myši nastěhovaly se i tam a ukrutného loupežníka i s jeho chasou sežraly. Jaká to hrozná odplata za černé činy lapků.

*) Konopný brod – oběšení.

Po bitvě na Bílé hoře viděla osamělá Krušina často smutné průvody vyhnanců, kteří odcházeli po staré cestě do Žitavy, později až do Berlína. Proud exulantů neustával až do vydání tolerančního patentu. R. 1750 prošlo kolem Krušiny devatenáct emigrantů ze Sudoměře a Kluků, všichni šťastně došli do Žitavy, kde zůstala pouze rodina Pekárková z Kluk; ostatní usadili se v Rixdorfu u Berlína. V Krušině přespávali horliví šiřitelé Klejchových špalíčků, potulní knihaři, pláteníci a hodináři, zvaní bratři Žitavští, kteří tajně roznášeli po kraji české knihy a udržovali při životě skryté semeno staré víry.

V sedmileté válce táhla část pruského vojska kolem Krušiny. Prušáci ustupovali z Čech po bitvě u Kolína. Krčmář hleděl s obavami na sloup prachu zvířených tryskem ujíždějícími jezdci. Věděl, co Prušáci dovedou. Jako vichřice přehnali se kolem Krušiny a za nimi objevili se divocí Panduři, kteří dostihli Prušáky v Březovicích ve chvíli, kdy vyváděli dobytek a zapalovali stavení. Šestnáct stavení lehlo popelem. Panduři rozprášili Prušáky, mnoho jich pobili a pronásledovali je až za Krušinu, kde prchající zmizeli v rozsáhlých lesích. Tato srážka stala 3. července l. 1757, jak o tom svědčí prosebný list těžce postižených sousedů obce Březovic podaný prostřednictvím vrchnostenského úřadu v Bělé Slavnému královskému krajskému úřadu v Mladé Boleslavi. V šarvátce byl jeden Pandur zabit a na dolením konci obce pohřben. Proto této části obce dáno jméno „Pod Bandurem“. Ještě jednou navštívili Prušáci Březovice a nemohouce ve vydrancované vsi nic nalézti, čím byl hlad zahnali, ze zlosti založili opět oheň a táhli dále ke Krušině. Sousedé vrátili se z úkrytů, oheň hasili, což se jim s pomocí boží podařilo a tak všemožné další škodě bylo zabráněno. Od té doby každoročně chodilo procesí na Bezděz v den sv. Petra a Pavla na paměť šťastného zachránění obce. Na zpáteční cestě neopomenuli zboží sousedé březovičtí zastaviti se v Krušině a zde pod ochranou sv. Pankráce pobyli někdy až do rána.

            Rozsáhlé lesy u Krušiny byly svědky bojů myslivců s pytláky. Na staré borovici blízko Krušiny býval přibit silnými hřeby železný kříž ukovaný z ráfu kola. Mlčeli myslivci a hajní, mlčeli lesy. Zmizel z některé vsi známý pytlák, ale nikdo po jeho hrobě nepátral. Snad jeho druh, který šťastně vyvázl, přibil onen kříž na borovici. Tam, kde stará cesta od Krušiny opouštěla les u bezdězské stanice, bývaly před stavbou silnice dva kameny. Na obou byla vyryta nějaká znamení. Zde byli zastřeleni dva pytláci ve chvíli, kdy rušili zastřeleného jelena. Byli na místě činu pohřbeni. Na kamenech bývaly někdy věnce z čerstvých květů, ale nikdo nevěděl, kdo je tam dává. Snad byli to přátelé zastřelených, kteří se přece dozvěděli o smutném konci pytláků. Při stavbě nové silnice byly kameny odstraněny a použity jako štět.

            V Krušině býval hostem i pověstný Bímšvenc, rodem z Vísky, vrstevník Babinského a později i jeho soused ve vězení na Špilberku. Bímšvenc, pravým jménem Kumr, byl znám v celých severních Čechách jako obratný zloděj koní a na jeho vrub byly přičteny i mnohé loupeže, ba i vraždy, ale u soudu nebyla mu dokázána ani jedna vražda a odsouzen byl pro dokázané krádeže a loupeže. Byl to předposlední loupežník v českých lesích, o jehož činech nikdo nenapsal dlouhého krvavého románu, aniž ho zvěčnil jako hrdinu, který boháče olupoval a chudým štědře z lupu rozdával. Takovou romantikou byla opředena postava Bímšvencova kolegy Babinského, ale bez důvodu, neboť Babinský byl hrubý zákeřník, zloděj a ničema, který se ani vraždy neštítil. Romantické zvěsti o činech Babinského měly vznik v lidové tradici z dob Petrovských, kteří v okolí Bezděze a Kokořína měli v 17. i 18. století bezpečné stavy a byli marně stíháni panskou chasou i vojskem.

            Slyšel jsem jednou v staré hospodě na Pankráci několik příběhů o Bímšvencovi. Z nich tu povím ten nejveselejší: Na cestě z Dubé do Lípy bávala na samotě hospoda. Přišel tam neznámý člověk, poručil si holbu piva a rozhovořil se. Šenkýř vzpomněl také na Bímšvence a povídal, že mnoho slyšel o Bímšvencovi a jeho prohnanosti a lidé že tolik mluví o jeho loupežích. „Musí to být chlap jako hrom, nebojácný a chytrý a třeba nestojím o to, aby mne navštívil a něco mi sebral, přece bych ho rád poznal.“ Tak mluvil šenkýř a jeho host mu přisvědčoval, že i on by rád Bímšvence poznal. V hovoru se zmínil šenkýř, že musí ráno jeti do Lípy a že pojede na koni. Cizinec se již dlouho nezdržel, zaplatil a odcházeje usmál se a pravil: „Šťastnou cestu ráno. Možná, že potkáte Bímšvence.“ Ráno vyjel šenkýř z domova a když projížděl dlouhým lesem, spatřil pod silným dubem u cesty žebráka, ubožáka chromého, který vida šenkýře, úpěnlivě prosil, aby mu pomohl. „Je to teď nezvedená mládež, ani žebráku pokoje nedá“, naříkal chuďas. „Berly mi sebrali a do větví dubu hodili a já zde bez nich snad zahynu. Pomozte mi, drahý pane!“ Šenkýř skočil s koně, podal uzdu žebrákovi a vylezl na dub. Když byl ve větvích, ohlédl se dolů a viděl: Žebrák sedí na koni, smeká klobouk s perem a volá na užaslého šenkýře: „Chtěl jsi viděti Bímšvence. Teď ho vidíš a můžeš jeti domů na mých berlách.“ Trhl uzdou a zmizel v lese. Šenkýř byl rázem dole, ale kde byl již loupežníka konec! Smuten šel domů a po celou cestu naříkal nad svou hloupostí, ale co, chtěl, to měl. Poznal Bímšvence. –

            V české Lípě je týdenní trh ve čtvrtek. Pravidelnými jeho návštěvníky bylo několik obilních „handlířů“ z Podbezdězí. O jednom z nich jsem již psal v Boleslavanu. Byl to poslední Mohykán formanů Josef Měšťák z Březovic. S ním přicházel k prvnímu rannímu vlaku Dvořák z Kadlína a Pelka z Vísky. Všichni jsou již na pravdě boží. Odpoledním vlakem se vraceli. Jednou – bylo to roku 1899 – zdržel se Dvořák v hostinci u bezdězské stanice až do setmění. Vyprávěl, co slyšel v Lípě o pověstném v té době loupežníku Köglerovi, který se potuloval v okolí Jestřebí, Doks a Mimoně, provedl několik smělých loupeží a stal se postrachem osamělých chodců v rozsáhlých lesích Podbezdězí. Kögler byl kameníkem a pracoval v žulových lomech u Žitavy. Byl odveden, ale sběhl a dostal se až do Francie, kde dal se naverbovati do cizinecké legie. Jak dlouho tam pobyl, nevím, ale utekl a objevil se v Podbezdězí. Byl zatčen, ale uprchl a v ústech lidu vyrostl na důstojného nástupce Babinského. V kraji, kde žila živá tradice o Petrovských, Bímšvencovi a Babinském, mluvilo se v té době všude o Köglerovi a proto, když Dvořák ozbrojený pouze sukovitou dubovkou odcházel, v žertu jsme radili, aby byl opatrný, a zvláště dal pozor v Močidlech na cestě k Pankráci. Rozjařený Dvořák zatočil dubovkou a pravil: „Jen ať přijde! Málo strachu!“ Neměl však malovati čerta na zeď. Seděli jsme obyčejně v hostinci u nádraží až do příjezdu posledního vlaku k ML. Boleslavi.

Nedopsáno (Dopisuji VP)