SPIKALY

Spikalské pověry, pověsti, zvyky, tradice a jiné obrazy dávné doby.

Mnoho se věřilo na zlé moci, čáry a „mněli“ je zažehnávati:

            Nedojíly-li krávy, byly učarovány. Aby se zjistilo, kdo jim učaroval, po pečení chleba, rozpálil se hřeb, železo spojící předek vozu, skrz rozvoz se zadkem/ a vrážel se přede dvéře chléva. Škůdce musil, jsa zvláštní moci přitahován, vstoupiti do dvora, kde učaroval dobytku. O těchto čarodějnících se vyprávěli zvláštní pověsti. Pověsili si košili na plot a o půl noci tuto dojili. Totéž činili s „frucochy“ velkého černého šátku „zabálky.“ Doma měli černou kočku, která jim v noci svítila ku konání nekalého řemesla Podsazovali zvláštní /maličké/ vajíčko „hadí“ pod kvočen a kůře z toho vylíhlé „šmok“ „zmok“ černé, s obráceným peřím, pomáhalo jim k bohatství. Dovedli „obhlédnouti“ koně, že kočí nemohl z místa. Pouze někteří dovedli si při to m pomoci 3. násobným úderem na „formánek“ v předu na voji. /ale musil obcházeti potah dle směru točení slunce. Proti „obhlédnutí“ koní stačila červená „vytírka“ na chomoutě koní. Kůžičkou z krtka, chyceného o svatém Janě Křtiteli, půlnoci, potírání koně, se obzvláště teskly a chránění byli před nemocemi.

            První čtvrt „srpek“ měsíčku nesměla býti viděna, po prvé, z okna, z podstřechy. Při spatření musil se ukloniti a měsíc vítati: Vítám tě měsíčku nový, dej, ať mně nic nebolí, až budeš čtyřnohý.

Neštěstí přinášela stará žena po ránu, zajíc přes cestu přesadivši, Vrána krákající z levé strany chodce.

            Kdo první ve vsi rozsvítil, před východem první hvězdy, tam měli mnoho blech. /na štědrý večer/.

Na „Nový rok“ z cizích, dle příchozího do stavení rodili se býčkové či jalovičky.

Na Štědrý večer, po večeři přilepšovali dobytku senem, ovsem, štědrovkou.

Každý ze své štědrovky /Housky/ ukrojil kousek /první, a tyto kousky položily se na stoličku, pak zavolal se pes. Či kousek vzal první, ten toho roku odešel.

Podobně odešel z domu, komu je vržený pantofel obrátil špičkou ze dveří. Po večeří štědrovečerní šlo se třásti bezem /černým/, kde ozval se pes, tam se měl dostati dnem tazatel. Přitom říkal: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý večeří dnes!“

I na kurník se ťukalo, ozveli se kohout /vdovec/ či slepice.

Na tři krále lilo se olovo a věštila budoucnost. Zbytky od večeře štědrého večera, uchovály se přes Nový rok a házely se ke stromům slovy: „Stromečku, dávám ti kost, by si měl ovoce dost!“

            Po žních, kdy svezen byl ječmen i pšenice, držely se „Obžinky“ (Dožínky) Obyčejně celá obec jeden večer. Odpoledne se vše uklidilo, napečeny koláče, připraveno maso a pivo (Mnohde i lihovina). Dělníci večer přišli do rodiny hospodáře přáli a děkovali a pak mnohde za hudby harmoniky zasedli k společné večeři. Za opravdového přátelství sedělo se často až do rána. I ze sousedství přišli tam, kde byli mladí, k poveselení. Nejkrásnější družnost byla o dračkách, kdy ženy z půl vsi přišly na pomoc sedrati peří. Co tu všelijakých historek a příhod se přetřásalo. Po sedrání byl doderný opětně hostina a domácí veselice. Když ženy draly, muži obyčejně buď jim četli, aneb pracovali různé drobné práce ve světnici -/košťata/, atd. za mého dětství vím, že jsme štírali „špejle“ na špejlování jiternic a jelítek.

            Bych dokončil vše připojující ještě par historek z naší obce – z našeho života. Jsou nedůležité nezměnili život náš, ale mohou býti oživeny – neboť čtyři lidské figurky oživovali náš kraj. Bez významu, ale typického žití.

            Jako chlapec pamatují (pozn. - prvá půlka 19. století), muže ustrojeného v ženský šat samá ozdoba, klobouk a nezbytný slunečník „Diamantek“, přišel ukláněl se, pohovořil, obdržel dárek a odcházel tanečním krokem. Byl to slabomyslný kněz.

            Druhý – tělesný obr – vlasatý, bez přikrývky hlavy, dlouhý plášť, na zádech široký napěchovaný pytel – Hluchoněmý „Točivý Honza“, Na pokyn prstem vrtěl se tak dlouho až upadl. Nejvíce líhal i v chladnech pod skálou „Bubnem“ v údolí.

            Třetí byl Honza Skrbkův! Stával na vsi, škubal pomalu svoje rukávy a říkal: „Kdybych nebyl hloupý, šel bych k selce a řek „Selka dej mi vdolek“ a selka by mi dala! Toto opakoval neustále! Ale nikam nešel!

            Čtvrtý byl celý párek, tak všem známý. Muž se ženou. Celý svůj majetek vozili na vozíčku Mrklas se ženou. V létě sbírali koření a prodávali do lékárny. V zimě sháněli živobytí almužnou.

Nejvíce zdržovali se u nás ve Spikalech. Byli to nositelé zpráv a událostí širokého okolí kde „cestovali“- Nikdy jsem je neviděl nespokojené neb zarmoucené, ale vzdor stáří – přes 70 – úsměv a jasný pohled v tváři.